Popis
PŘEVZATO Z INDIEMUSIC.CZ AUTOR Ondřej Hlaváč

Beach House – deska roku

Ok, takže budu za trapně předvídatelnýho a odteď si ve mně můžete listovat jak lidovkama na záchodě. Ano, všichni věděli, že Beach House vydaj desku roku, a ano, dalo se čekat, vědělo se, že se jim zase začnou pokládat červený koberce a tleskat ve stoje a každej bude mít potřebu se k nim vyjádřit, protože nadšení rádi prožíváme kolektivně. Laťka nastavená předchozím meníčkem čistý krásy Teen Dream byla zdárně překročena a z Beach House se s konečnou platností stává velká kapela.

Většinou tohle zvolání jako pozitivum neberu, ale tady k tomu směřovalo, ještě když se o nich mluvilo jako o začínající hvězdičce s plenkama značky Carpark (až pak, když začali růst, je vyměnili za léty prověřenou klasiku SubPop). První alba Beach House (06) a Devotion (08) se nesly v duchu snění s otevřenejma očima. Žádný divoký snový sekvence, žádná rozvazebná kytara ani zvukový plochy napěchovaný mlžnym oparem, ale veskrze minimalistickej dreampop.

Všichni tušili, že v nich něco je, že se v nich skrejvá potenciál dělat velký věci, ale místo přímočarýho střílení a explozím vlastního génia se uchýlili k cestě pozvolnýho dávkování, což dokazujou s každou další deskou. Otázkou je, kde jsou hranice, kde to skončí, kde se to zlomí a začne klesat, a my budeme nedejbože sledovat jak zpěvačka Victorie Legrand začne dojatě vzpomínat na to, jak v dětství ve Francii jedla ke snídani šneky a marinovaný slávky v show Oprah Winfreyový a Alex Scally začne produkovat na poloviční úvazek nudný soundtracky a nudnější debutující kapely. To nás, ani je, ovšem momentálně drtit nemusí, protože aktuální stav věci je takovej, že blíž uměleckýho vrcholu asi už nebudou. Bloom je, nebo se aspoň zdatně tváří, jako mezník jejich tvorby. Stěžejní majstrštyk, od kterýho se info o nich budou datovat jako před a po Bloom.

Jsou teď zase o krůček přístupnější a jsem přesvědčenej, že lidi, kteří je objeví až teď, oceněj předchozí Teen Dream jenom zčásti. Obrácený vnímání souvislostí, že jo. Nic naplat, že ta deska byla v tý dvatisíce desítce neúnavnej a super úspěšnej bitkař, kterej se do medialovejch pozic výročních anket probojoval, a navrch v saténovejch rukavičkách.

Album, který oficiálně vyjde patnáctýho května a který neoficiálně už nějakou dobu protáčí doma každej, komu nedal spát první brilantní singl Myth, se staví do pozice přirozenýho mentora a toho, kterej má na to otevírat si hubu a radit jak na věc. Deset tracků, deset návodů k tomu, jak se zapsat do povědomí a rochnit se tam dalece přes limit obyčejnýho vnímání popový skladby. Wild, Lazuli, The Hours, On the Sea a hlavně Irene (bože, jak já miluju skladby nazvaný ženským jménem! – Jolene, Casiopeia, Kristýnka… Je to moje, věřme tomu, že pořád ještě, docela úsměvná úchylka).

Ještě neskončila ani první čtvrletka a vím, že předběžný závěry a ultimátní výkřiky jsou ve výsledku spíš ku škodě věci, ale jako jsem to veděl před těma dvěma lety a jak to vím i teď : lepší album letos sotva uslyšíme… A třeba mě ukamenujte! Já si to na konci roku obhájim, bez debat.



Track list:
1.Myth
2.Wild
3.Lazuli
4.Other People
5.The Hours
6.Troublemaker
7.New Year
8.Wishes
9.On the Sea
10.Irene